6.4.2017

Posledních pár dnů je jako děsivá noční můra.
Přišel si s rozvodem. Trváš na něm. Z majetku nám nic nedáš a nijak nás nezabezpečíš.
Nechápu to.
Přijel si s kamennou tváří jako na obchodní jednání, vytáhl papír a tužku a začal mi malovat, kolik máš majetku, co s ním bude a jak mám smůlu.
Dům i Krumlov chceš vrátit rodičům. Ještě před třemi týdny si slíbil, že v domě můžeme bydlet dokud budeme chtít a že nám postoupíš část příjmu z Krumlova. To najednou z ničeho nic neplatí. Děláš prý to, co považuješ za správné. Děláš prý vědomá rozhodnutí. Jejich následky se mohou zdát kruté, ale prý to tak není.Prý si to musím prožít. Grétku samozřejmě chceš nějak podpořit, ale nevíš, zda a v jaké míře to bude v tvých silách. Na moje otázky kde budeme s grétkou žít a z čeho neodpovídáš.
Prý jsi za ty dva týdny o samotě konečně zjistil kdo jsi.Teď jsi poprvé v životě sám sebou. Uvědomil sis, pod jakým si byl energetickým tlakem. haha. Ten Ivoš který mě miloval a kterého jsem si vzala už prý není. A nebude.
Neustále měníš názory, co jsi tvrdil před měsícem už teď neplatí, protože máš právo na změnu názoru.
tvá duše je prý nesmírně vyspělá a zkušená a ty jsi výjimečný. V současné době vrcholí boj dobra se zlem, je to válka o duše a ty v ní máš svůj úkol na straně dobra. Přestal jsi komunikovat s mnoha přáteli a dodavateli, protože z nich šlo zlo. 
Vysvětlit mi důvod rozchodu nechceš. Už bylo vše řečeno. Nemůžeme už prý spolu být, nešlo by to.
Dřív si říkal, že bys po mém boku nemohl splnit svůj duchovní úkol a jeho splnění je pro tebe prioritní. Tvůj úkol spočívá ve vztahu k bohu a šíření dobra. Taky bychom prý spolu nebyli šťastní, protože těžiště tvého života se přesouvá na úroveň duchovní, na úroveň duše, zatímco moje těžiště je ve fyzickém světě. Poslední důvod je, že kdybychom spolu byli, hrozilo by mně a Grétce i nebezpečí.
Nemůžeš s tím nic dělat, je to tak v božím plánu. Osudovost je někdy tak silná, že za ni neneseme zodpovědnost.
a na tomhle světě jsme proto, abychom trpěli, tím se naše duše posouvá, takže proto se mi to děje.
Když jsme se hádali byl jsi na mě zlý, protože prý musíš vytyčovat hranice. Navíc skrze mě k tobě proudilo zlo, a ty ses musel postavit tomu zlu.
Z energetických důvodu se přestaneš stýkat se svými rodiči a vrátíš jim majetek, který pochází od nich. Také si sundal polep z auta, energeticky už to nešlo. Stěhuješ se z penzionu do penzionu, z energetických důvodů.
Předhazuješ mi, že dům je tvůj, vyčítáš mi, že mě tu necháváš bydlet zadarmo.
Chováš se, jako bys neměl srdce a svědomí. S naprosto klidným obličejem mi říkáš kruté věci, nemáš se mnou slitování. Prý máš právo na změnu názoru, nemáš se za co omlouvat.
Grétku miluješ a chceš se s ním vídat, přitom teď si ji přes dva týdny neviděla ani si nereagoval a to ti bylo jedno. grétka tě při setkání prakticky nepoznala, říkala ti pán. Nezajímáš se o to jak žijeme, jak jí je.
Myslíš si, že by se Grétka neměla stýkat s tvými rodiči, protože je to nebezpečné, skrz ně na ni působí zlo a proto je nemocná (už 3m kašle)
Najednou jsi úplně změnil hodnoty. Ještě v únoru jsme byli koukat na pozemky. Měli jsme tam stavět dřevostavbu a chtěl si, aby byla moje, abych měla jistotu. Teď jsi si najednou jistý, že už se mnou být nechceš. V listopadu jsme ještě mluvili o druhém dítěti.Říkal jsi, jak je rodina základ, jak nás miluješ, jak nemáš nic než nás. Teď je ti i jedno co bude s Grétkou, její školkou, naším domluveným domácím vzděláváním...

1.4.2017

Poslední dobou se mi zdají moc hezké sny. O to horší je pak ta chvíle po probuzení, kdy si vzpomenu na skutečnost. Kdy mi dojde, o co jsi nás připravil.
Řekl jsi mi, že středem mého života jsi byl ty a Skříťulka. A že se potřebuju zakotvit víc sama v sobě. Jenže to tak není. Středem mého života byla láska, rodina... Byla to moje životní filosofie. Že základem je rodina, že smyslem života je mít šťastné děti, které jednou udělají ten svět lepší. Jenže šťastné dítě potřebuje vyrůstat ve šťastné rodině.
Manželství pro mě bylo jako přístav, kde můžu kdykoliv zakotvit a cítit se v bezpečí. Nechápu, jak můžeš mít pocit, že je správné, že jsi mi můj pocit bezpečí vzal. A i Skřítě, i na ní je to vidět. I ona to má těžké.
Obě to máme těžké, ale tebe zajímá jen to, jak to máš ty. Je ti jedno jak to zvládáme, co děláme celé dny. Je ti jedno jak to zvládám s tvými rodiči, a že jsi mě jim naprosto napospas. Je ti jedno, že má malá kašel a že jsem několik nocí prochodila s kašlající holčičkou v nosítku. Prostě jsi nás úplně odepsal.
Když na to koukám zpětně, uvědomuju si, že poslední rok si čím dál víc uzavíral svoje srdce. A teď se zdá, jako bys už žádné neměl.
Hodně se mi v hlavě míhají vzpomínky na všechno, co jsme spolu zažili. Naše výlety do Českého ráje loni zjara. Řím. Porod. Jak jsme byli už ve třech karavanem na Šumavě. Jak jsme byli v Alpbachu. Naše nádherná svatba. Já tě tolik milovala, byla jsem tak šťastná. Kam se ta láska poděla? Nebo tam z tvé strany nebyla?
Vždycky si říkal, že mě miluješ nejvíc, co jsi schopen. Tak se asi ukázalo, že moc schopen milovat nejsi. Možná mi to už tenkrát mělo přijít divné. Možná jsem se neměla pouštět do vztahu s někým, kdo je v 28 rozvedený.
Možná prostě nejsi takový hrdina, jak si o sobě myslíš. Protože nevěřím tomu, že hrdinové by se mohli takhle chovat. Takhle sobecky ubližovat a ještě to obhajovat bohem. To by ten svět opravdu nebyl k žití...

31.3.2017

Tak přesně před dvěma týdny sis ráno sbalil základní oblečení, odjel do práce a už se nevrátil. Brečel si u toho, brečel si při loučení se Skříťulkou i se mnou. Pak si odjel, a od té doby ses prakticky neozval.
Dva týdny. Docela dlouhá doba na někoho, kdo tvrdil jak nás miluje, jak nám se vším pomůže a bude za námi jezdit 5x týdně... Kdyby nebylo Máchala, ani bychom neměly co jíst. Vtipný, co se může ze dne na den stát z milujícího muže. Musím se tomu smát, protože jinak bych musela sedět na zemi skrčená v rohu kuchyně a celé dny brečet.

29.3.2017

Ráno jsem se probudila brzy. Jako vždycky jsem měla okamžik pocitu pohody a vzápětí na mě dopadla tíha celé situace. Že tu nejsi. Že jsem na všechno sama. Že se mnou nekomunikuješ. Že nevím co s námi bude, z čeho a kde budeme žít. Že naše nádherná holčička už nikdy nebude mít normální šťastné dětství, protože nebude vyrůstat v milující rodině a nebude mít vzor láskyplného vztahu mezi maminkou a tatínkem. Že si ji budeme půjčovat o víkendu jako sdílené auto. Au, au, AU.
Kéž by to alespoň tolik nebolelo.
Často přemýšlím, proč se mi tahle situace stala. Zrovna mně, člověku, pro kterého je manželství a rodina posvátné. Proč zrovna moje dcera musí být z rozvrácené rodiny.
Nejde o to, že bych(om) nemohly žít bez tebe. Očividně klidně mohly, zvládáme to docela dobře. Spíš jde asi o můj pocit selhání. Že v tom, co je v životě nejdůležitější jsme selhali. A to takhle brzy. Dělá se mi špatně nad pokrytectvím toho, že ještě nedávno jsi mi říkal, jak mě miluješ a jak jsme pro tebe vším, a najednou ti nestojíme ani za telefonát. A s jakou lehkostí jsi odhodil snubní prsten, který je pro mě symbolem toho největšího závazku, který jsem kdy v životě udělala.

28.3.2017

Můj milý,
dnes je to 12 dní, co jsi se od nás odstěhoval, 10 dní, co jsme spolu naposledy mluvili.
Necelé dva týdny, a mně se přitom zdá, jako by to byla celá věčnost. Tolik se toho za tu dobu změnilo, tolik jsem si toho uvědomila, tolik jsme toho zažily... A ty jsi při tom nebyl.
Co mě nejvíc zasáhlo je to, že mi došlo, že nám v každodenním životě vlastně vůbec nechybíš. Nic se nezměnilo. Teda musím vynášet odpadky a ráno a večer venčit psa, ale jinak je víceméně všechno jako předtím. To je opravdu smutné. Pro nás, ale hlavně pro tebe. Už jsi o tolik přišel.
Dnes jsme měly moc hezký den a máme tolik zážitků. Třeba jak jsme v Praze viděly ve výloze trafiky legrační hýbající se hračky a Skříťulka se u nich na asi 15 minut zastavila, smála se, koukala na ně, tancovala stejně jako ony a celou cestu domů o tom mluvila.
Jak jsme zastavily na chvilku před vraty, a zatímco jsem vybírala schránku, vlezla na zahrádku a utrhla tři krokusy, které mi pak podala a řekla "kytička maminku".
Jak se večer koupala ve vaničce, umývala se sama pěnou a u toho popisovala, co si umývá... "ručička, druhá, noha, druhá, bříško, pupík, zadeček, vlasy..."
Jak v posteli s láskou ukládala vedle sebe pod peřinku vajíčka, která jsme vyrobily, a zpívala jim travička zelená.
Je to ta nejúžasnější holčička na světě.
Nevím, jestli jsi náhodou v tom všem svém duchovním postupu nezapomněl, co je vlastně v životě důležité. A že láska je bůh. A bůh je láska. A láska je rodina.